Prostřeno |
Je to stručné, ale smutné čtení, nicméně jako doprovodná informace k již páté cestě českého prezidenta do jím tak obdivované Číny stojí za pozornost.
Ke zlepšení stavu naší české krajiny má přispět projekt Asociace soukromého zemědělství ČR s názvem „Pestrá krajina“, jehož druhý ročník byl vyhlášen letos v dubnu. Na uvedeném programu je přitom nejcennější, že nemá žádnou vazbu na dotace a jde tak o dobrovolnou aktivitu, zejména sedláků z rodinných farem, kteří chtějí přirozeně udržovat v řádném stavu své grunty, aby je mohli předat svým potomkům.
Program „Pestrá krajina“ je jen zastřešujícím pojmem pro aktivity, které i tak sedláci dělají. Stejně tak je třeba dodat, že i Lesy ČR i VLS svými stávajícími projekty jen dále pokračují v aktivitách, které už fungují řadu let, byť o nich veřejnost téměř neví. Bohužel, žádné taková aktivity ani programy nevymýšlí ti, na nichž nejvíc záleží, tedy velké průmyslové zemědělské podniky. Ty musí ke změnám nutit zpřísňováním požadavků na hospodaření Ministerstvo zemědělství (například snížením maximální plochy monokultur na 30 hektarů nebo doplňováním zásad „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu – DZES), což hodně vypovídá o přístupu takových podniků k prostředí, v němž podnikají. Samozřejmě ne všichni „velcí“ jsou takoví, stejně tak jako ne všichni „malí“ jsou vždy v udržitelném podnikání zodpovědní.
Jasné je ale jedno – nezmění-li se přístup ke krajině u všech a v zemědělství jako celku, může společnost vynakládat na prevenci rizik sucha stále více peněz, aniž by se něco významně změnilo.